Jak jsem se přejedla cukru

Kecám, cukru jsem se (bohužel) ještě pořád nepřejedla.
Podtitul bude tedy znít..
Jak jsem si našla novou práci za pět minut dvanáct

Když jsem nastupovala do Crust Bakery, všimla jsem si, že holky, které tam už pracovaly dýl, jsou poměrně kritické k některým zákazníkům. První měsíc jsem vůbec nechápala, proč to tak mají - vždyť jsou tady všichni tak milí! Nadšeně jsem všem podávala, na co měli chuť, nadšeně jsem ohřívala sendviče, nadšeně jsem plnila vše, co si zákazníci vymysleli (protože tady v Kanadě opravdu platí "náš zákazník, náš pán" nebo jak se to říká), nadšeně jsem odpovídala, že se mám dnes fajn. 

Po dvou měsících se z mého nadšení stala trošku nudná rutina, po čtyřech měsících jsem zjistila, že si stěžuju na kohokoliv, kdo si něco objedná. Kanaďani jsou totiž zvyklí si vše objednávat u pultíčku, i když je člověk v kavárně, stejně si k tomu pultíčku musí to kafe dojít objednat a sám donést. Z mého oblíbeného obsluhování v kavárně, kdy se člověk hezky proplítá mezi stolečky a hezky se při té práci prochází, se tak stalo nudné podávání věcí lidem přes pult. Není tedy divu, že mě tahle činnost nenaplňovala jak po intelektuální, tak ani po žádné jiné stránce. Vlastně ano - naplňovala mě po fyzické stránce, ale takový přebytek cukru mi taky po pár měsících přestal vyhovovat.

(No dobře, možná mi to nevyhovuje, ale FAKT chutná!)

 

 Měla jsem na výběr - buď to tam ty tři poslední měsíce našich pracovních víz nějak doklepu, nebo ještě jednou protrpím ten otravnej proces hledání práce / zaučování se v nové práci / zjištění, že v každé práci je to to samé. I po rozhovoru s tchýní Boženkou, která mě ujistila, že v životě musím vydržet jiný věci (třeba porod), jsem se rozhodla pro tu možnost druhou.

A tak jsem si našla práci novou. Nechala jsem si ještě tři směny v Crust Bakery (věděli jste, že cukr je fakt návykovej?!), po odpoledních se ale vždy stanu asistentkou malého Džejdyho v jedné křesťanské neziskovce (zase ti křesťani, ale tentokrát je to fakt náhoda - z téhle neziskovky se mi jako jediní ozvali zpět!:).

Celá nervózní (kecám, nervózní z interview v angličtině už dávno nejsem) jsem se dostavila na zmíněný pohovor. Proběhl v nejmenší místnosti neziskovky, kde to vypadalo jako něco mezi záchodem a výslechovou místností. Samotný pohovor ale proběhl velice jednoduše - ještě než jsem cokoliv řekla o sobě, už mě paní ředitelka v podstatě přijala. Jen tak ze slušnosti, ještě než mi podala všechny dokumenty, mě pobídla, abych ji tedy řekla něco i o sobě, což jsem nevěděla, jestli jako myslí moje koníčky, nebo jako co všechno umím. Paní ředitelka mě ale za všechno pochválila ("good for you!"  odpovídala na vše. Jak jako... good for you... snad je to dobrý pro vás, ne, že toho tolik umím!).

Řeči o tom, že práci v oboru v Kanadě člověk málokdy na tento typ víz získá, nebo že v Kanadě neuznávají české diplomy (to samozřejmě asi jak v kterém oboru, ale já jsem několikrát pracovala s dětmi, a vždycky je uznali), moc neberte vážně. Cizí národnost tady má každý druhý, retardovanou angličtinu každý třetí, takže se tady moc v ničem nelišíte od místních.

Tak to bychom měli. Za sedm týdnů nám končí víza a já dnes byla první den v nové práci.

Nevím, jestli je to tím, že do Victorie konečně dorazilo jaro v plné síle...

...nebo že celá ta práce byla tak hrozně jednoduchá...

(Tady mě třeba na začátku posadili do prázdného školního autobusu, že mám počkat na toho svého Džeydna, a Džedn deset minut nikde, tak jsem si po stále plné kavárně konečně užívala zaslouženého klidu za 18 dolarů na hodinu.)

(Při pohovoru mi několikrát zdůrazňovali, že mým jediným úkolem je být s Džeydnem. "Kdyby tě ostatní pracovníci žádali, ať jsi sám s dětmi, odmítni to, není to tvoje práce!"

Tady tahle fotka je z parku, kam mě se třema klukama odpouročela moje dvacetiletá vedoucí hned poté, co si Džeydna vyzvedl táta.)

Každopádně to byla fakt pohoda!

Džeydn je desetiletej blonďatej kluk, kterýho mi už teď je líto opouštět. Má problémy se vztekem, a někdy se vůbec nemůže ovládat, sdělil mi to hned na začátku, a dodal, že teď klidně rozbije rukou tady tohle okno.

A na konec vám ještě ukážu včerejší pohodu... Včerejší procházku z města domů prosímpěkně v osm večer. Posunul se nám tu už čas, takže - AHOJ, LÉTO!