Hudba od srdíčka

Je středeční večer, za okny je tma, Jenda v pokoji čte knížku, já sedím v kuchyni u stolu a za mnou stydne zázvorovej čaj. Zázvorovej proto, že jsme onemocněli, a stydne proto, že já už se asi hodinu intenzivně soustředím na ukulele. 

Ok, chtěla jsem se pokusit o nějakej romantickej začátek dnešního příspěvku, když už jsem teda dva měsíce na tenhle blog nic nenapsala, ale myslím, že by to už stačilo. Chci vám totiž jen napsat, jakou děsnou radost mi dělá hudba. Když teď v Kanadě máme tolik času pro sebe, člověk najednou může dělat věci, které jen opravdu chce - a já jsem sama překvapená, co o sobě tady zjišťuju.

Třeba že jsem člověk skrz naskrz kostelní a taky hudební, i když to teda není samozřejmě žádná sláva, někdy vobojí, ale tu radost mi obojí dává obrovskou. 

Nejraději hraju na klavír, nejlíp když mě nikdo neposlouchá, abych mohla taky zpívat, a dělat chyby, to samozřejmě. Klavír tu žádnej nemáme (poučení do příště!), tak se chtě nechtě zlepšuju na to ukulele, protože když hraju na flétnu, tak mi nejde zpívat. Hraju cokoliv, na co mi přijde mysl, často to jsou různý křesťanský písničky, protože některý jsou fakt krásný (třeba Taize, a co si budem povídat, i kaťácký jsou někdy dost dobrý) a taky jednoduchý.

 Když hraju, tak vypínám. Taky se často dojímám. To třeba když si vzpomenu na situace, místa a lidi, které mám s písničkou spojený. Někdy dojetím moc nemůžu zpívat, tak to mě dojme ještě víc. Někdy brečím proto, že se z písničky stane modlitba, a když je opravdová, tak ty slzy často přichází, a když člověk skončí, je najednou očištěnej, smířenej a pokojnej.

Žádná jóga, meditace, cvičení a další věci mi nedodají do duše tolik pokoje (a lásky, abych teda byla romantická úplně) jako hudba. 

Když tady v Kanadě přijde na hledání nové práce, jsem tak trošku otrávená, nejistá a dost nerozhodná. Když se tu mám s někým novým seznamovat, jsem mnohem míň sebevědomá, než jsem u sebe zvyklá. Ale když jde o to, abych si mohla někde zahrát na flétnu, projeví se u mě ten můj oblibenej bětkovskej zvyk, že okamžitě bez přemýšlení zajdu za kýmkoliv s myšlenkou, že domluvit a zařídit se dá přeci všechno, a do týdne už hraji. Né že bych si tak moc myslela o svých muzikantských schopnostech, ale prostě už jsem si ověřila, že opravdu všichni jsou rádi, když si s nimi chceš zahrát, často taky někoho potřebují.

Ještě se mi na cestách nestalo, že by mě někdo odmítl. 

A tím, že takhle trošku drze všude hraji, jsem se už vlastně docela dost na tu flétnu (konečně) naučila. 

Takhle jsem se taky seznámila s opravdu milýma lidma. Když jsem před čtyřmi měsíci seděla v katedrále, při mši jsem přemýšlela, co tady v té Victorii mám dělat. Na klavír tam zrovna hrála a sbor doprovázela jedna taková starší a trošku srandovně vypadající paní. Vzpomínala jsem na Terrace, kde jsem hrála s pěti mladýma holkama, a říkala si, že bych byla fakt na hlavu, kdybych se chtěla přidat k téhle retro paní, která zpívá nějaký divný kanadský katolický písničky. Možná právě proto, že to bylo tak trošku absurdní, jsem se - ani nevím jak - po mši ocitla u jejího klavíru, koukám, že zblízka je ještě víc srandovní než zdálky, a už si na mě ta retropaní brala telefon a email. 

A tak jsem se seznámila se Susan.
Nejmilejší učitelkou zpěvu, která je ze mě tak strašně nadšená, že se až občas stydím. Která vůbec není retro, nebo možná je, ale každopádně mě nechává vybírat ty písničky, které mám ráda, v katedrále mě představuje do mikrofonu jako "Elzbitu Havlovou" a je to prostě pusinka.

Na Vánoce jsem hrála s jejím sborem, a domluvily jsme se, že na konci zahraju O Holy night, kterou vždycky o Vánocích na brněnským Petrově tak krásně zpívala Markétka Böhmová, a která mi nejvíc připomene naše Vánoce, jak sedíme na Boží hod zmrzlý v kostele a koukáme na rodiče, jak hrajou. Je to docela těžký, hlavně na konci se člověk fakt musí snažit, aby to poslední vysoké gé zahrál pěkně, neměly jsme moc času to cvičit, ale chtěla jsem to já, takže jsem se neměla na co vymluvit. 

24. prosince jsme s Jendou a Mirkou, která u nás trávila Vánoce, jeli zasněženou Victorií na devátou do kostela, já byla trošku nervózní, protože při poslední zkoušce jsem to gé prostě hezky nezahrála, navíc jsem dost trémista a né moc na ty sóla, ale říkám si, že když si budu věřit, tak to třeba půjde. A potom už jsem stála na kůru a hrála s velkým sborem a varhanama pro celý vánoční kostel, a říkala  si, že kdo by to byl před rokem řekl, že se mi zrovna tohle v Kanadě bude dít. A potom už mše skončila, a Susan začíná hrát tududu dududu a já se přidávám s melodií Ooo holy nájt, a prostě vím, že se mi to dneska fakt povede, a taky že jo, gé se povedlo tak, že mě samotnou dojalo, a asi jsem nebyla sama, protože potom všichni, kteří už se chystali k odchodu, začali spontánně tleskat, a já si říkala, že některý krásný věci jsou s Boží pomocí ještě krásnější. 

Tak to by bylo pro dnešek všechno, ještě teda dodám, že je fakt srandovní, jak je svět malej - chodím také hrát na Taizé modlitby, kde hraje na kytaru Diego z Chile. Jeho manželka Cathrin je z Kanady, seznámili se před deseti lety díky Taize na setkání v Santiago de Chile. A představte si to - Cathrin zná Josefa z Jihlavy, bratra z Taize, který se v dětství kamarádil s mým tátou. Cathrin totiž pracovala v Keni jako dobrovolník v komunitě Taize, kde žil několik let i Josef. 

A pak že hudba nesbližuje.