Strukturovaný příspěvek prosincových událostí u Havlů

Rozhodla jsem se psát trošku sktrukturovaněji. To znamená, že nejdříve napíšu body, a pak se o těch bodech rozepíšu. (To abyste chápali ty čísla.)

Za poslední dny a týdny se stalo následující.

1. Onemocněla jsem. (To by bylo, abych to - jako správný hypochondr - nenapsala na prvním místě. Navíc tím odradím všechny, kteří nechtějí číst moje bláboly, a teď můžu si psát jakože sama pro sebe:)

2. Začala jsem opět hrát na flétnu - tentokrát v místní katedrále a na Taizé setkáních.

3. Přihlásila jsem se jako dobrovolník do Big Brothers Big Sisters.

4. Začali jsme jezdit každý víkend mimo město, kempovat, a objevovat krásy Vancouver Islandu

5. Napsala jsem do Katolického týdeníku, jestli pro ně nemůžu psát z Kanady sloupek

6. Rozhodla jsem se zůstat v Crust Bakery a šla na pivo s mojí první kamarádkou ve Victorii!

7. Jenda chodí každý den nadšeně z práce, už postavil první domeček a taky tam poprvé prý něco fakt pokazil

A teď trošku podrobněji. Ale protože mě to psaní začíná vysilovat (nemocná jsem totiž právě teď!:), tak uvidím, jak to tady dneska dokončím.

1. Onemocněla jsem. Začala mi každoroční zimní rýmička podpořená bolestí na hrudníku - to se mi vždycky ozve zánět průdušek, kterej jsem měla kdysi dávno a od té doby se mi občas vrací. Tentokrát se ale nedám - teď jako sleduju na fejsbuku Krkavčí matku a ta píše, že její děti nestonají, protože to prý spolu umí zahnat. Zkoušela jsem to stejně jako ona to popisuje (kdyžtak si to přečtěte, je to fakt zajímavý!), ale zatím mi to teda nejde. Výsledek je zatím takový, že v práci smrkám každých pět minut, a zákazníci jsou fakt nadšení, když uprostřed jejich objednávky odejdu dozadu pro kapesník. Pozitivní na tom je, že Jenda podle mě je nejšťastnější, když se o mě může starat, což mu teda laskavě dovoluji. Teď odešel do sauny s kolegou z práce, což jsem mu taky dovolila.

(Tady tohle je den před mým onemocněním - nadšeně jsem ve svém volnu jela sama na kole výletovat a jak to dopadlo!)

2. Flétna. To máte tak - my tady jako máme fakt spoustu volnýho času. Já přijdu třeba ve tři z práce a pak už vůůbec nic nemusím. A zjišťuji, že mi to hraní fakticky chybí. Navíc je spojená povinnost s příjemným - aspoň nás to donutí jít v neděli večer do kostela. A taky jsem našla, že ve Victorii je pár lidí, kteří zpívají Taizé písničky, jsou to teda evangoši, ale jsme ekumeničtí žejo, takže tam určitě chodit chceme. Zítra jdu na první zkoušku s jednou paní učitelkou klavíru a zpěvu a budeme se domlouvat na tom, co budeme hrát na Štědrý den. Krásný na tom je, že ti Kanaďani mají rádi takový ty americký vánoční klasiky, takže nehrozí, že bych to třeba neznala.

(tohle není k tématu, ale stejně to sem chci dát - to je moje cesta do práce, když zrovna neprší a nebo nejedu na kole.. Takže tak jednou za ty dva měsíce, co tu žijeme.)

3. Vzpomínáte si na tu moji práci z Terrace? Big Brothers Big Sisters? Tak pro ně teď budu dělat dobrovolníka. Jestli mě propustí kanadský byrokratický dobrovolnický systém, tak dostanu v lednu a únoru na starost 8 holek od 10 do 14 let a budu je každý týden učit... no, má to být něco ve smyslu "eat healthy, think healthy, be healthy", ale já si to budu dělat po svým. Bojím se toho, ale zároveň se fakt těším, protože mám pocit, že by to mohlo bejt fakt dobrý. (A je to dobrá výzva, protože už zase budu muset mluvit s dětmi jiným jazykem, než je čeština.) No prostě jsem si řekla, že před Vánocema by se mělo udělat něco dobročinnýho, a že jako platit se mi nic nechce, tak si to holt budu muset odmakat (Jenda chtěl taky, ale kluky prý neberou na krátkou dobu:( ).

4. Každej víkend překonáme lenost, vezmem jídlo, stan a víno, a sedneme do auta. V autě vždycky zjistíme, že jsme zapomněli naplánovat, kam pojedeme, trošku se pohádáme, kdo za to může, a pak jedeme na sever. Kamkoliv totiž jedeme, je to tam nádherný. Ukážu vám fotky. Naše nejoblíbenější je zatím cesta Juan de Fuca - je to třídenní puťák okolo pobřeží, který je...prostě ach. Minulý víkend jsme tam třeba potkali dva Kanaďany, kteří nás pozvali do své podomácku vyrobené sauny, uvařili nám mušle, který jsme si předtím nasbírali, a Jenda už zase prohlašoval, že je nejšťastnější na světě! :)

Tohle není náš stan, ale "sweatlodge", sauna. Ve dvě hodiny odpoledne jsme ty kluky (no, kluky..byli jim třicet) potkali kempující na pláži, o čtyři hodiny a několik piv později už jsme tam seděli všichni nasáčkovaní.

Prý nás na příští kempovačku pozvou taky. Ale jezdí prý bez holek, tak nevím, jak to pozvání mysleli.

Náš výlet okolo Victorie na naší lodi. Jenda vylívá vodu, která se tam záhadně pořád dokola dostává.

Jendův čaj z jehličí a cibulových šlupek.

Jendovo ochutnávání syrové potravy na pláži.

5. Prosimváš napsala jsem do Kaťáku, že jako pro ně budu psát. Mám vždycky jeden den v týdnu volno, tak vymýšlím blbosti, a ten email jsem měla rozepsanej tak dlouho, že prostě nezbývalo, než jej odeslat. Nutno říct, že se mi fakt povedl, a fakt vůbec nechápu, proč mi ještě neodepsali, no asi mají před Vánocema hodně práce, protože jinak fakt nevím :))

S tím emailem jsou spojené velké pochybnosti - jestli mě vůbec baví psát, jestli si chci psát spíš pro sebe nebo pro lidi, jestli teda v životě doprčic něco pořádnýho umím, a vlastně vůbec nevím, proč jsem napsala zrovna do Katolickýho týdeníku. Hodně tu přemýšlím, jestli má vůbec cenu pracovat v těch křesťanských médiích, když to stejně čtou pořád a poslouchají jen ti samí katolíci, a přijde mi, že to je zamotanej kruh. A teď trošku odbočím - ale zrovna včera jsem se koukala na předvolební debatu kandidátů na prezidenta na Proglasu. Všech osm kandidátů bylo v Brně (já už Zemana jako přestávám počítat), no nejdřív jsem si myslela, že přijeli fakt kvůli jen Proglasu, ale né, odpoledne byla totiž taky debata na právnické fakultě DVTV. Na právnické to bylo fakt pompézní a promakaný, ale ta debata na Proglasu byla tak pěkná! Konečně se mluvilo o něčem jiným, než co by jednotliví kandidáti dělali při sestavování vlády s Babišem. Mluvili mimo jiné o víře, o svých hodnotách, o vztazích s Vatikánem... No já byla na Proglas tak pyšná.

Jen ty závěsy by se konečně mohly vyměnit, ty jsou teda fakt příšerný! :)

6. Co se týče naší práce - já se rozhodla, že se budu kreativně vybíjet mimo svoji práci, a přestala jsem další hledat. Taky jsem se dohodla s vedoucí, že mi dá aspoň čtyři směny týdně, což se už dá. A taky se se mnou ty holky začaly bavit. Já totiž na začátku v každé nové práci vždycky trpím pocitem, že se se mnou nikdo nechce bavit, což je taky tak trošku pravda, protože podle mě je to fakt náročný se furt s někým seznamovat. No ale těch pár nepříjemných dní/týdnů jsem vydržela a včera jsem se s jednou kolegyní tak zapovídala, až jsme spolu šly i s našima klukama na pivo. Představte si to, já mám v Kanadě kamarádku, která je Kanaďanka! (Nesmějte se, to je v Kanadě velká věc! Kanaďani jsou sice milí, ale na pivo s váma nikdy nejdou! To už je totiž moc velký sblížení.)

Jen(nifer) je sice jen 20 let, ale působí mnohem vyzráleji. Ve dvou letech se její rodiče rozvedli, ona pak žila s mámou, která zemřela, když bylo Jenn 15 let. Od 18 žije sama a teď chodí s klukem, jehož máma je z České republiky, takže prý umí mluvit česky, ale včera z něj vylezlo jen slovo paprika, tak nevím, co ho ta máma naučila. Jenn ho má ráda, ale je radši sama - v 19 letech vzala kolo a jela z Vancouveru do Mexika. Ten třídenní puťák kolem pobřeží ostrova si radši přejde sama, protože je prostě radši sama. Jenn je ten typ, kterej dokáže s úsměvem otravným zákazníkům půl hodiny vysvětlovat, co přesně je v těch dortíčkách za ingredience, a pak ti řekne, že vždycky obdivuje, jak jseš trpělivá se zákazníkama. Jenn mi bez mrknutí oka půjčí lyžařský vybavení. V hodně věcech bych chtěla být jako Jenn, ale život jako Jenn bych mít nechtěla - vůbec ho totiž asi neměla lehkej.

(To je zrovna porada pekařů.. Ale tam vzadu vidíte i Jenn, s čepičkou :)

7. Uf, nějak jsem se rozepsala. To mi na to povídání o Jendové práci moc nezbývá energie - né že bych o ní nevěděla spoustu detailů. Jenda mi totiž teď pořád něco vykládá o tom, jak staví zeď, jak ořezává korunky, a jaký nářadí je nejlepší.

V úterý jsem měla volný den, tak jsem mu slíbila, že mu přinesu do práce oběd. Buď tam přesně ve 12, jinak se nebudu mít čas naobědvat, varoval mě Jenda. 12:05 jsem vystupovala z auta, už dopředu napružená, že mi zas vynadá, že jdu pozdě, a místo toho mě vítá nadšenej Jenda, že mě tady provede. Já se mezi tolika chlapama ze stavby stydím, tak jdeme obědvat někam do rohu. Během oběda se k nám přišlo seznámit několik Jendových kolegů, někdo nás pozval na štědrovečerní večeři, někdo na hokej a Jendův šéf se přišel představit jako "Jendův tesařský pomocník". Seděli jsme na Jendovým výtvoru - malý domek, který právě teď staví. Když jsem odcházela, ještě jsem si nafotila, jak ho Jenda s pomocí jeho "asistenta" staví. Myslím, že na sociálního pracovníka jako dobrý.