Čtyři roky

Dnes je to čtyři roky a den, kdy jsme s Jendou spolu. Chvilku jsem zaváhala, jestli mám napsat "kdy se s Jendou známe", nebo spíš "kdy spolu chodíme", protože ani jedno by nebyla pravda. Znali jsme se totiž už dřív - potkali jsme se asi před 7 lety na jednom semináři, on byl v prvním ročníku sociální práce, já ve třetím. Zatímco on si na mě pamatoval, já si ho tehdy před čtyřmi lety nikam nezařadila. Prý mě chtěl tehdy pozvat na rande, ale pak jsem mu v Podnebí donesla hnusný pivo a byla jsem prý namyšlená, takže si to rozmyslel. 

Před čtyřmi lety jsem se touto dobou zrovna vrátila z Taizé. Byly jsme tam s holkama na týden, modlit se, procházet se francouzskými vinicemi, debatovat, zpívat Taizé písničky, odpočinout si. Já byla zrovna po rozchodu, po několika letech jsem si konečně našla zase kluka, a ono to nebylo ono. A jak už to tak v Taizé bývá, prožila jsem tam v kostele jednu silnou chvíli, něco si uvědomila, a zpátky jsem odjížděla s pocitem něčeho krásnýho. Taky jsem se cítila po dlouhé době silná a vyrovnaná.

 Když mi dva dny nato psal kamarád Jirka, jestli nechci přijít na párty na koleje na Míráku, stála jsem zrovna na vlakovým nástupišti v Brně a chtěla jet domů do Střelic. Bylo asi osm večer a já už byla unavená, ale tak nějak ovlivněná tím zážitkem v Taizé jsem se rozhodla, že budu dělat věci, který se mi zrovna nechcou, a že tam teda na chvilku půjdu. Jirka mě představil kamarádovi Jendovi, kterej mi tvrdil, že se přeci známe, a byla na mě kdovíproč nějakej drzej. Když si ale Jirka za chvíli ze mě začal dělat srandu, že jsem se zrovna vrátila z katolického tábora, Jenda v tu chvíli přiskočil, a zeptal se mě, co si myslím o předmanželské čistotě.

A tak jsme se seznámili. 

(fotka je z minuty před tím, než Jenda začne rozvíjet teorie o předmanželském (ne)sexu.)

Ze chvíle na Míráku se potom stal celý večer, a protože mi poslední vlak jel v 11, a s Jendou jsme měli ještě spoustu věcí nedopovídaných, šel mě Jenda doprovodit na vlak. Po cestě jsem se dozvěděla spoustu podrobností o jeho celoživotním problému se zaraženými větry, a byla jsem ráda, že to se mnou sdílí. A pak najednou seděl se mnou směr Střelice. Seznámil se o půlnoci s mojí maminkou, ošetřil mi zraněnej palec a šli jsme se projít. Poprvé jsme se objali ve tři ráno, a já od té chvíle věděla, že je to ten pravej. Tak hezky umí Jenda objímat! 

Ráno mi Jenda kvůli mému zraněnému palci umyl hlavu, a já byla tak překvapená, že se spolu chováme tak přirozeně, jako bychom spolu byli věky. Jendu jsme pak s maminkou hodily autem do Brna, šel zrovna navštívit svoje dědečky, a já se rozplývala, jak myslí na starší lidi (až potom jsem se dozvěděla, že šel na hřbitov). Když mi potom psal, jestli s ním odpoledne zajdu na čaj, přišlo mi to jako nejpřirozenější věc na světě. A od té doby spolu chodíme :)

Říká se, že těžký období lidské vztahy utužují, a my si tím prošli hned na začátku. V té době jsem byla úplně, ale úplně vyčerpaná, a i když jsem normálně fungovala, normální dny byly pro mě velkou námahou. Rok předtím, když jsem byla na Erasmu v Berlíně, jsem začala mít úzkosti. Kombinace přepracování, spousty povinností, samostatného života v Berlíně, ale hlavně dlouhodobý strach o blízkého člověka udělaly ze sebevědomé a veselé Bětky bojácnou, úzkostnou a zmatenou Bětku. No dobře, zmatená jsem byla vždycky, ale takhle úzkostná nikdy. Když jsem potom o rok a něco později začala chodit s Jendou, musel se mnou řešit věci, které ..no prostě hrozně náročné věci.
Poslouchal znova a znova to, čeho se bojím, a co mě trápí, a byl tak neuvěřitelně trpělivý a hodný, že jsem vůbec nechápala, jaký štěstí na Jendu mám.
Já si teda myslím, že na to má nějaký zvláštní dar, protože na mě ten jeho optimismus, jeho schopnost naslouchat a to, jak mě má rád, působilo tak velkou silou, že mi prostě pak bylo dobře. 

S Jendou to není někdy vůbec lehký. Dokonce bych řekla, že dřív bych si některé věci a neshody ve vztahu líbit nenechala, což dřív naznačovaly i některé moje kamarádky. Je ale pravda, že nikdo jiný nepochopí, co mezi námi dvěma je - i když si Jenda někdy hraje na drsňáka, já ho znám jako nejcitlivějšího a nejempatičtějšího kluka. "Kdyby ti někdy bylo tak úzko, že bys nemohla spát, já bych s tebou byl každou noc vzhůru, a držel bych tě v náručí, abys nebyla sama," řekl mi po měsíci chození. K nespavosti jsem se naštěstí nikdy nedostala, tak nějak jsem se z toho všeho dostala sama (ne to kecám, pomohly mi terapeutické rozhovory s jedním moudrým terapeutem, spousta knížek, víra v Boha... a pořád se ještě učím), ale jen jsem si dnes říkala, že o tom teda napíšu. I když je to vlastně nálepka, a já se vždycky bála, aby mě pak lidi nehodnotili podle toho. Nebavili se se mnou určitým shovívavým tónem. Protože lítost, ta je nejhorší. Jak řekl kamarád Jirka, co je po úrazu na vozíku: "Musíš hrát s těma kartama, který jsi dostal."
Někdy bych si fakt přála, abych dostala karty jiný, ale na druhou stranu jsou úzkosti, který se mi ještě pořád někdy vrací, dobrý nakopnutí k progresu. Zlepšila jsem se ve spoustě věcech, umím poznat, co je v životě důležité, a co už není, jsem mnohem víc shovívavější k sobě i k ostatním, a vděčná za každé období, kdy jsem bezstarostná a šťastná, kdy se probouzím s čistou hlavou. Přijdou mi směšné problémy, které jsem řešila dřív, vědomě překonávám to, čeho se nejvíc bojím, a celkově se od té doby ve mě tak nějak uhnízdil neutuchající pocit optimismu, štěstí, a lásky (hehe..ale fakt!).
Nejvíc jsem zranitelná, když se hodně věcí mění, a to bylo zrovna nedávno, tak jsem přemýšlela, k čemu mi jsou ty strachy dobrý. Já jsem teda pevně přesvědčená, že tyhle těžkosti potkávají lidi, kteří mají na to, aby je zvládli, a to překonávání z nich pak udělá lidi ještě silnější. Zároveň si ale myslím, že úzkostem není potřeba věnovat mnoho času, protože jsou na světě mnohem krásnější věci, takže to je naposledy, co o nich píšu. Jen chci ještě říct, že Jenda je teda v těchto věcech fakt nepřekonatelnej. A jsem ráda, že ho už přes čtyři roky mám :))