Peřina

Sedím právě v posteli v hostelu v Canmore, vedle mě spí Jenda a já mám ještě mokrý vlasy z koupele. Dneska jsem byla fakt vděčná, že si můžu dovolit zaplatit noc v hotelu. Naše představy o tom, jak naložíme naše věci a sebe do auta a pojedem hledat práci směrem na jihovýchod do Rockies, budeme bydlet v našem autě (Jenda přece udělal s Jirkou tu postel!!) a chodit se sprchovat do bazénu dvakrát týdně, vzaly rychle za svý. Asi tak ve chvíli, kdy jsme dojeli do Rockies a zjistili jsme, že tu je nula, stromy se ohýbají pod obřím větrem, venku lije a sněží jak z konve, a moje vlasy nevypadají na to, že bych zítra šla žádat o práci. Ale drželi jsme se docela dlouho - včera jsme ještě ohřívali vodu na čínskou polívku na parkovišti jednoho hodně drahýho hotelu, zuby jsme si čistili v MacDonald a všem potenciálním zaměstnavatelům jsme tvrdili, že ubytování tu už máme! Dnes v šest večer jsme ještě pořád byli přesvědčení, že těch 70 dolarů za pokoj pro dva ušetříme, šli jsme (se zahřát) do kostela, ale když se Jenda po mši nějak podezřele dlouho modlil, a pak přiznal, že se mu prostě nechce ven do zimy, vzdali jsme to. Nebududělatreklamu úžasnej hostel v Canmore po nás chtěl jen 45 dolarů za noc a i tu čínskou polívku jsme si tu mohli udělat!! 

Tak jen abych to shrnula - jsem fakt ráda, že nemusím dělat hrdinu, a že na to máme. Jít spát do tepla. A ještě za další věci jsem vděčná - a protože už je to měsíc, co jsem neměla čas nic psát, tak jsem rozhodla, že to hezky všechno shrnu. 

Asi před měsícem nám s Jendou začala taková .."končící etapa". V Terrace. Přijeli na tři týdny Marťa s Jirkou, tak jsme se rozhodli, že dáme na konci září všude výpověď, abychom s nima aspoň těch deset dnů měli dovolenou, a že se pak posuneme. 

Nebudu se tu zdržovat s tím, jak bylo skvělý všude říct "čau" - teda pro Jendu, já s tím vždycky mám problém, někoho odmítat. 

Ještě taková vtipná historka - zatímco Jenda měl práci v té neziskovce pěkně na háku, všechno bral v pohodě a nic nebyl problém, já si tam ty skoro tři měsíce užila svý. Všechno jsem děsně řešila, měla jsem na starosti celý projekt, a zrovna jak na potvoru přicházela po pěti letech akreditace. Moje jediná spolupracovnice a šéfová si před všema deadlinama vzala dovolenou a nechala mě tam, zrovna nastoupivší, s těma všema dokumentama a novýma povinostma samotnou. Já, hodná holka, jsem to brala všechno strašně zodpovědně, všechno jsem plnila a sama si vše zjišťovala, zorganizovala jsem i několik věcí navíc, a prostě jsem tam toho měla nad hlavu. Jendu jsem pak přesvědčila, že je slušnost dát výpověď s co největším předstihem, aby měli dost času najít za nás náhradu. Jenda - znalý kanadských poměrů, kde se výpověď dává dva týdny dopředu a nebo se prostě už nepřijde do práce - původně moc nechtěl, ale pak jsme se rozhodli, že jim to dáme vědět dopředu skoro měsíc. Jendův šéf potom zbytek času Jendovi děkoval, jak oceňuje, že mu to dal vědět s předstihem, a do nebes vychvaloval evropskou pracovní morálku. Jenda z toho měl druhý Vánoce - už dlouho ho nic tak nepobavilo! Já, podle Jendy šprtka, jsem za to od své šéfová nedostala ani jednu pochvalu! Jaké z toho plyne ponaučení? Nevím!! :) (Na vysvětlenou - já to Jendovi přeju! A je pravda, že nikomu to v té neziskovce s dětma nešlo jako Jendovi :) 

Ale zpátky k té vděčnosti - no prostě už třeba jenom to, že dnes těsně před tím, než jsme to málem vzdali a jeli jsme z Rockies hledat práci jinam (asi do Vancouveru), jsme najednou dostali práci i ubytování. To, že to nakonec asi odmítneme, protože Jenda už sehnal práci lepší, je kapitola jiná, ale prostě já to tak nějak tušila. Že to tady v Kanadě dobře dopadne. Království boží dobývají násilníci, napsal Vácha, a to jsem dneska Jendovi říkala, když jsem znovu šla do hotelu, kde nás ráno odmítli. A taky že jo! :-) 

Fotky se mi tu nahrály obráceně - začnu příjezdem do Rockies. A sněhem, který nás v polovině cesty zaskočil. 

Takže za co dneska děkuju? 

Začnu tím nejdůležitějším - sehnala jsem v Salvation army (místní charitativní sekáč) bezvadný zimní oblečení. Čepicu, mikinu s kožíškem, a skvělej kabát (kterej mi pochválila i moje šéfová z neziskovky..na rozdíl od mé práce, kterou jsem tam vykonala!)

(Já vím, že na téhle fotce ten kabát není skoro vůbec vidět, ale zaprvé lepší nemám, a zadruhé jsem se v tom autě fotila fakt dlouho, tak by byla škoda to sem nedat!)

Jenda s Jirkou postavili postel, na které se dá spát. Do auta se tak vejde nejen obří nafukovací loď, kterou si Jenda nechal dovézt z Čech, dále Jendovo rybářské náčiní, pracovní oblečení pro Jendu ("Co kdybych sehnal práci na stavbě?!"), dva nafukovací přístroje na loď, vesta na loď, ale taky i jídlo a nějaké moje oblečení!! :-) 

Okej, chtěla jsem tenhle příspěvek vypointovat. Na závěr dát to nejdůležitější. Ale ty fotky se fakt nahrály blbě a je už skoro půlnoc, takže to prozradím už teď - já i Jenda jsem děsně vděční za Mártyho. I kdyby celá Kanada za nic nestála, tak já budu stejně ráda, že jsem sem jela, protože jsem poznala pana Martina Sternera. Celých těch pět měsíců, kdy jsme se s ním vídali někdy i několikrát do týdně, chodili na průzkumy kolem Terrace, vedli hluboké debaty o životě, víře, lásce, rodině a dalších věcech, jsem myslela, že jsme prostě dobří kamarádi. Až poslední dny vyšlo najevo, že jsme mu v něčem připomínali děti, které on kvůli složitostem v jeho životě nikdy nemohl mít (kromě jedné dcery). Zároveň nás ale bral sobě rovnocenně a vážně ve všem, co řekneme. Že opravdu naslouchal, co mu říkáme, a že se tím třeba i někdy řídí. Že kvůli našim debatám zpochybnil své názory. Že prostě ten třicetiletý rozdíl vůbec nešel poznat. 

Takže Márty nám chybí. Poslední dny v Terrace jsme trávili hlavně s ním. U jeho sestry...

Na chatě v lesích za jezerem, kde se dá dostat jen loďkou...

Dárek pro Mártyho. Novinový článek "Czechs were well integrated in Terrace society. Canadian mentor took them under his wings." 

Márty nám celý pobyt dával a půjčoval nějaký věci. Když jsme se stěhovali na farmu, kde jsme neměli žádné vybavení, přivezl nám kromě jiného i peřinu. Že ji má navíc. Aby nám bylo teplo. Já byla nadšená - spát měsíc ve spacáku se mi nechtělo. Když jsme mu ji po měsíci chtěli vrátit, říkal, že ji nepotřebuje, že si ji máme nechat. Už jsme se naučili, že v některých věcech nemá cenu se s Mártym hádat, tak jsme si říkali, že si ji teda necháme. Když jsme potom odjížděli z Terrace, přišla znova řeč na tu peřinu - a vyšlo najevo, že nám Márty dovezl svoji jedinou peřinu, a že spí sám ve spacáku. 

(Zpátky jsme ji mu nutili další dva dny, nevzal si ji). 

A jdeme dál pozpátku... Tohle je Pacifik. S děckama jsme na tu dovolenou vypadli na Haida Gwaii, ostrov, kterej Indiáni jako téměř jediný území ubránili. 

Příprava masa na cedrovém dřevě... Mňam!

Romantika na Haida Gwaii.
Kdo je kdo, aha?:)

Musím taky poděkovat za svýho muže. Milujem se čím dál víc. 

Tady třeba dělá kraba. 

Na Haidě jsem po dlouhé době zažila pocit klidu a "že nic nemusím". Uf, víc takových dní!

Cestovatel Chris. Chilan. Vydělal spoustu peněz, rozvedl se, a teď plánuje zbytek života cestovat a rozdávat lásku.

Klasickej cestovatel. Ale pohodář! :-) 

 Příjezd na Haidu v šest ráno. V zádech jsme měli východ slunce a příšerně zářící světla Chrisova motocyklu (jel tak blízko za námi, aby prý na něj neskočila srnka).

Čekáme na trajekt. Chytře jsme si koupili lístky přes internet, ale nepočkali na potvrzení, a tak jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli se vejdem. Vešli jsme se jako poslední auto na úplně poslední místečko v trajektu.

Podle mě pomohla modlitba k Panně Marii, podle děcek Sabrina, která ten večer měla službu a při její službě se prý na trajekt dostane každý. 

Když jsem v přístavišti viděla ty lodě, nadšeně jsem Jendovi vykládala, jak si seženem práci na lodi, a že do Evropy zpátky neletím, ale pluji.

Na zpáteční cestě z Haidy jsem si chvilku něco psala, a pak jsem zbytek cesty ležela s nohama nahoře a vzdychala jsem, jak mi bylo špatně. A to bylo bezvětří!! 

Nazpátek do Česka letím. 

Děkuju za podzim. V Terrace byl teda fakt nádhernej... 

Perly na rozloučenou od kolegyně z bavorské restaurace. Na Lynne jsem měla fakt štěstí!

A štěstí jsem měla i na paní z místní telefonické společnosti, která mi zdarma na rok půjčila ten mobil, co držím v roce. Prostě jen tak, prej jí ho mám pak poslat. Tak díky! :-)

Poslední den v práci. 

Ne vlastně, tohle je poslední den v práci. Den poté. Sedíme v sobotu v kanceláři té neziskovky a plánujeme výlet na Haidu. Díky za internet a pračku, kdy jsme si mohli prát prádlo!

Večer u Vanderburgů... 

A rozĺoučení s Jimmim. 

I pusu jsem dostala!

 Jedna z mých "aktivit nad rámec mých povinností" pro tu neziskovku. Jdu na místní univerzitu přednášet o projektu, který koordinuji. Mám mluvit hodinu a půl. 

Místní studenti sociální práce jsou skvělí, komunikují se mnou, a jedna slečna ve druhé lavici kývá na všechno, co říkám, tak mi to dodává odvahu, a mluvím víc, než je vyhrazený limit! Odcházím z univerzity nadšená, že to Terrace vlastně není až tak špatný místo k žití...

Byli jsme potřetí na Aljašce. 

Globální oteplování existuje!! Tenhle ledovec je jasným důkazem - když jsme k němu sešli, nepoznali jsme ho, celá jedná část roztála a je z něj řeka. Hustý!

Spali jsme v jeskyni. Když jsme večer šli spát, na druhé straně prosvítalo světlo. Když jsme ráno vstávali, pořád tam prosvítalo. Asi za deset minut přestalo prosvítat a byla tam zničehonic tma - začali jsme se bát, rychle jsme se sbalili a odjeli! (Záhada zůstala nevyřešena!:-)

Výhled z našeho balkonu na farmě, kde jsme se přestěhovali na poslední měsíc. Božská příroda, spolubydlící medvědi, lamy, poníci, spousta slepiček a vajíček, a hluk z aut ze silnice, která je asi padesát metrů. 

Ale bylo to tu super!

Aha, tak to je poslední obrázek, který jsem si tu očividně nahrála. To je teda nejhorší pointa ze všech point. Fotka jídelního stolu.

Tak třeba příště, no.