Tady tenhle blog měl sloužit hlavně pro mě - když jsem pryč, tak si ráda vyplňuji čas tím, že píšu. Člověk má o dost víc volného času a taky mám hlavně o čem. A taky je to jednodušší, než psát pořád dokola všem členům rodiny, jak se mám - prostě to napíšu veřejně a je to.
Problém je ten, že když jsem tady od místní telefonické společnosti dostala na pár měsíců chytrej telefon zdarma, tak jsem taky začala mnohem víc trávit na internetu čas - a začala jsem číst i jiné blogy. Né moc, tři dohromady, ale ty holky tím blogováním dost žijou - dvě se tím přímo živí a jedna by ráda, ale není tak oblíbená, tak jí za to nikdo neplatí. A člověka to - ať chce nebo nechce - ovlivní. Začaly mě napadat takové věci, jako "jak udělat, abych měla co nejvíc čtenářů", nebo "když napíšu o tomhle, tak se to určitě bude líbit" a podobně. Ať děláš co děláš, tak ty lajky prostě chceš. A to se mi vůbec nelíbilo - tak jsem asi na protest přestala psát úplně.
A tak jsem z toho sama teď zmatená - je špatný chtít, abys byl populární? Já s tím bojuju od malička, že chci být hlavně vidět a slyšet, ale vlastně nevím, k čemu dobrému by to vedlo, tak pro to nic zvlášť nedělám. Všechny ty blogerky jsou totiž stejný v tom, že pořád dokola píšou, jak chtějí inspirovat. Jedna chce inspirovat v tom, že je dobré si plnit své sny, další inspiruje tím, že prý sny se plní, a třetí v tom, že je dobré se na sny neupínat a ony se pak vyplní samy. Uf, teď, když jsem to napsala, tak je to vážně hodně fádní.
Já inspirovat nikoho nechci. Vůbec si nemyslím, že bych byla v situaci, kdy bych někomu mohla nedejbože radit. Dřív jsem si to myslela - že lidi potřebují slyšet radu. Radila jsem kamarádkám jak na vztahy, skautkám, který jsem vedla, jsem radila o životě, Jendovi, co má v životě dělat za zaměstnání, tátovi, co má dělat, aby byl takovej nebo makovej. Jejda, až se stydím, jak jsem dělala někdy chytrou. Myslím si, že lidi potřebují jen to, aby jim někdo naslouchal, a hlavně je ve všem povzbuzoval. Chtěla bych, až se vrátím, né lidem říkat, co by měli nebo neměli podle mě dělat, ale říkat jim, jak jsou skvělí, a jak je obdivuju, jací jsou a co všechno zvládají. Až se vrátím, nechci povídat, ale chci sedět, stejně jako holčička Momo s velkýma očima, a poslouchat, co lidi říkají.
Mám jedno předsevzetí, až přijedeme - chtěla bych s váma všema jít na kafe. Nečekat, až se mi všichni ozvou, ale psát sama od sebe.
No, a jak se máme? Přijeli Jirka s Martinou, dovezli nám dárečky a psaníčka od celé mé rodiny, a já si v noci říkala, jak je super, že nás má někdo tak rád. A taky nás čeká poslední týden v práci. Potom vyrážíme na vejlet s děckama.
Jo a mimochodem, tohle je náš výhled z našeho nového bejváku! To je parádička, co vám budu povídat...
Sikula!!
OdpovědětVymazat