Jak jsem prezentovala svobodným zednářům, teda pardon, Rotariánům

Už je to ňákej ten pátek, co s Jendou pracujeme v tý dý sí es es, místní neziskovce, která má 120 zaměstnanců a snad nejhnusnější budovu na světě. Kromě toho, že se spolu nemůžeme bavit (což úspěšně porušujeme, naštěstí je to těm přeslušnělým Kanaďanům prostě blbý nám to říct znovu), tak máme oba dva úplně opačnej problém - zatímco Jenda polovinu pracovní doby doslova nemá do čeho píchnout, já se ve svém půlúvazku můžu z množství práce/zodpovědnosti/povinností občas zbláznit. Když jsem si pročítala měsíční výkazy mé předchůdkyně, pravidelně mě u toho rozbolela hlava - to přece nemyslí vážně, že bych měla zvládnout (a stihnout!).

Zvlášť jedna část jejích povinností mě děsila hned od začátku - očividně bylo mým úkolem shánět sponzory, a to tak, že budu dělat prezentace. Já teda nevím co vy, ale já mám prezentace v angličtině spojené s mučivou a trapnou čtvrthodinkou před tabulí nebo projektorem. Doma to vždycky vypadalo, že "to nějak okecám", ale pak ve škole se mi to už nikdy okecat nepodařilo. Prostě trapas. Takže když jsem zjistila, že v září budu muset prezentovat ten můj projekt Big Brothers Big Sisters sponzorům, kteří platili náš dětský tábor, fakt jsem se těšila. Nebyli to totiž jen tak ledajací sponzoři - byl to Rotary club, jak by řekla maminka - joo Rotáriáni, svobodní zednáři! 

I když jsem se tomu snažila několik dní vyhýbat, v jedné slabé chvilce jsem přeci jen napsala těm Rotariánům, že bych jim ráda udělala přednášku o tom, co vlastně sponzorovali. Odpověděla mi prezidentka místního Rotary clubu, hned asi hodinu potom, co jsem email odeslala, že je absolutně excitedNadšená, a že mám přijít na jejich ranní středeční snídani, kde jim to odprezentuji. Termín na přednášku budou mít někdy v říjnu, mám ale přijít už kdykoliv předtím. Dají mi patnáct minut, po mně bude ještě jedna řečnice mluvit o tom, jak Rotary club pomáhá rozšiřovat mír ve světě. Bude to prý ohromně zajímavé. Mhm, bude, řekla jsem si, a všechno odkývala.

To, že tady v říjnu už neplánujeme být, jsem prozatím odsunula, a napsala jsem, že na tu patnáctiminutovou přednášku přijdu příští týden. Když teď mi dají patnáct minut, jak dlouho bych pak musela mluvit na té prezentaci v říjnu? Hodinu a půl, říkala jsem si, a byla jsem ráda, že to už dělat nemusím.

Patnáct minut, to zvládnu. Stejně mi ale vrtalo hlavou, jak mám mluvit o kempu, který jsem jako koordinátorka sice připravovat měla, ale jako Bětka jsem na pozici nastoupila až ve chvíli, když kemp probíhal. Takže jsem viděla děti leda tak z auta, když jsem jim první den v práci vezla nějaký papíry, a to je tak všechno. Situaci jsem vyřešila bětkovským způsobem - když nevím, jak něco udělat, tak poprosím o pomoc kohokoliv, kdo by mi pomoct pomohl, i kdyby to měl být ředitel tý dý sí es es. Řediteli jsem naštěstí tentokrát o pomoc říkat nemusela, stačilo napsat email jedinému dobrovolníkovi, který na kempu pracoval, jestli by tu přednášku nemohl udělat se mnou. Snažila jsem se ho nalákat na rotariánskou snídani, a už jsem si chystala další přemlouvací taktiky, ale kupodivu hned souhlasil. I když ta snídaně byla v sedm, to jsem teda moc nechápala :) Byli jsme na to tedy dva! Hned se mi líp vše domlouvalo, velkoryse jsem Rotariánům odsouhlasila i říjnovou prezentaci (kdo ji bude dělat se nějak vyřeší) a během jednoho dopoledne jsem vytvořila třicetislajdovou prezentaci.

Musím ale říct, že jsem si dala opravdu záležet - okopírovala jsem něco z minulých prezentací, každá fotka z kempu měla rámeček, hodně fotek mělo vtipných popisků (pouze v případě, kdy mi stačila moje angličtina - v češtině bych byla pochopitelně mnohem vtipnější) a ke každému slajdu jsem si napsala, co přesně budu říkat. Už jsem totiž z minulosti věděla, že by se "to okecávalo" velmi těžko. Večer předtím jsme měli naštěstí v bavorské restauraci úplně mrtvo, takže jsem měla dost času si to čtyřikrát přeříkat.
S přibývající tmou mě samozřejmě začalo napadat, co všechno se může zítra pokazit - a jestli vůbec ten dobrovolník přijde, když mi neodpověděl na moje poslední dva emaily. Připravila jsem se proto i na variantu, že tam budu mluvit sama (co děti na kempu dělaly, jsem si prostě vymyslela, protože jsem na kempu nebyla. Plánovala jsem ty fotky okecat tím americkým způsobem - tak tady byly děti na jezeře, což bylo úplně amazing, a pak šly děti střílet ze vzduchovky, což bylo taky úplně amazing. To by mělo stačit, říkala jsem si...). Před spaním jsem si snažila vsugerovat pocit, že se na tu zítřejší prezentaci těším, a mám pocit, že se mi to i podařilo. 

Ráno jsem o půl šesté vyskočila z postele, hop, a ještě za tmy jsem dojela do zastaralého hotelu, kde Rotariáni pravidelně pořádají středeční snídaně, pravděpodobně už od roku raz dva (soudě podle interiéru hotelu i věku většiny členů Rotary klubu). 

Takže všechno zatím klapalo - nezapomněla jsem ani flešku, na flešce nechyběla prezentace, v ruce jsem měla složku s vytištěnými poznámkami, pro jistotu třikrát okopírovaných, s sebou jsem měla i počítač, kdyby náhodou prezentace v jejich počítači nefungovala. Na místě jsem byla o půl sedmé, byla jsem první, aha, tak to jsem asi špatně pochopila, že tu mám být tak brzo, nevadí, aspoň se můžu pořádně připravit.
Přišla za mnou paní servírka, která tu taky asi obsluhovala odjakživa, protože neměla žádné zuby. Prej si mám objednat dopředu snídani - jasně, dám si omeletu, a donese mi ji, až dopřednáším. Rotariáni začali přicházet a všichni si se mnou hrozně chtěli podávat ruku, žoviálně si povídat a beztak mě chtěli naverbovat do jejich klubu. Za pět minut sedm tu byl i dobrovolník Jessie, já byla nadšením bez sebe, že všechno vychází, a začala jsem taky žoviálně konverzovat.

V tom někdo zazvonil na zvon, a všichni začali zpívat písničku, přidal se i dobrovolník Jessie, a já si říkala, že je drsný, že zná rotariánskou písničku, a pak mi došlo, že je to kanadská hymna. A pak mi taky došlo, že máme přece přednášet, a paní prezidentka tu buď vůbec není nebo o mně neví, protože tu nevidím ani počítač ani projektor. Dozpívali jsme hymnu, já dělala hmmhmm a myslím, že jsem tu melodii chytla fakt brzo, a říkala jsem si, že se to s tou přednáškou asi nějak vyřeší. 

Vyřešilo - paní prezidentka přišla na poslední chvíli a když jí mluvčí oznámila, že dnes tu kromě mluvčí o světovém míru je také Elzbeta and Jessie, vykulila oči a zatvářila se hodně zděšeně, ale protože je Kanaďanka a ti jsou hrozně dobře vychovaní a galantní, tak se usmála a začala něco zmateně říkat. Mně v tu chvíli došlo, že mě paní prezidentka v těch emailech zvala jen na snídani (asi mě taky chtěla naverbovat do Rotary), a že tu přednášku mám mít opravdu až v tom říjnu. 

No, zkrátím to - naštěstí mě to až zas tak nepřekvapilo, protože mi přišlo hodně podezřelé, že by se nic nepokazilo. I když to nejdřív vypadalo jako nepřekonatelný problém, přednášky byly nakonec dvě a jen ta naše se musela o dost zkrátit. Světový mír měl přednost (pochopitelně). Větší štěstí jsem si ani nedokázala představit - nejenže mluvit musel hlavně dobrovolník Jessie, protože na moji část o poslání Big Brothers Big Sisters a dalších našich programech už nebyl čas, ale odpadla mi tím taky prezentace v říjnu!! Obrázky se podařilo rozjet až v polovině našeho povídání, takže všechny ty připravené proslovy byly k ničemu, ale mně to bylo už jedno, jen jsem se usmívala, vymýšlela jsem si odpovědi i data, protože ti Rotariáni byli po čertech zvědavé publikum, a já na většinu otázek neznala odpověď, a říkala si, že teď to dělám správně po americku - nevadí, že obsah není nejlepší, hlavně se usmívat a říkat, jak je to amazing!

Víte, co je to FUCK OFF DAY? To je něco jako SICK DAY, má to stejná pravidla - taky to můžeš použít jenom někdy, a podmínka je, že to musíš říct zaměstnavateli osobně. Tohle kluci vymysleli zhruba před měsícem, kdy Jenda v práci ohlásil, že je sick, a šel chytat s Toronto Tomem lososy. Když se vrátili, přemýšleli nad tím, že je škoda, že nemůžeš šéfovi říct pravdu, a že by opravdu někdy chtěli mít fuck off den. Jediná nevýhoda je, že bys fuck off den mohl použít pravděpodobně jen jednou, protože pak by tě už šéf nejspíš zpátky nevzal.
My jsme včera měli tu možnost fuck off den využít. Jenda už dva měsíce básnil nad tím, jak se hrozně těší, až tam v práci bude moct všechny poslat někam, nejlíp se tam s někým pohádá, a odejde. Bohužel realita vypadala tak, že jsme na naše šéfy byli hodní, a popravdě jsme jim vysvětlili, že i když jsme jim slíbili rok, tak už tu být nechceme a stěhujeme se pryč. A oni nám ještě poděkovali, že jim to dáváme vědět tři týdny dopředu. Tak hádka bude třeba příště!

Tak takhle my to tady s Jendou vedeme tu pracovní kariéru.

A za měsíc mizíme z Terrace! V pondělí na výletě jsme se rozhodli, že na Vancouver Island pojedeme trošku později, a ještě to vezmeme někde přes lyžarský středisko. Kdybyste o něčem dobrým věděli, napište nám!