Jak jsem měla narozky, litovala se a proč jsem pak přestala

"Pro tebe jsou ty narozeniny úplně nepochopitelně hrozně důležitý," smál se mi dneska Jenda. 

Jo, jsou. Měla bych s tím přestat, protože potom vnímám všechny okolnosti perspektivou "je to můj nedůležitější den v roce, jaktože vše nevychází tak, jak má" a většinou se to opravdu semele tak, že z nejdůležitějšího dne v roce se stane nejsebelítostivější den v roce. Myslím, že touto optikou bych nebyla spokojená na svoje narozeniny nikdy, ale k tomu se dostaneme. Narodila jsem se uprostřed léta, kdy jsou buď všichni pryč, takže jsem buď nešťastná, že to nemám s kým oslavit, nebo jsem naopak pryč já, a to zas brečím, že jsem bez svých blízkých. Minulý rok mi osud přál a měla jsem 14. července promoci, takže mí blízcí museli chtě/nechtě dorazit i tak. Tak dlouho jsem opakovala, že bych tento rok chtěla spoustu malých dárečků, že jsem jich dostala asi milion a doteď si ze mě všichni dělají srandu.

Tento rok nastala druhá verze. Jsem sama uprostřed divočiny a jediný, kdo tu ví, že mám narozeniny, je Jenda. (k tomu se ale dostaneme až později). 

Nejdřív vám napíšu, co vše mě za posledních 24 hodin dohnalo k sebelítosti.

Tím, že jsme tu v Kanadě o devět hodin pozadu, začaly moje narozeniny už včera, to je pochopitelný, žejo. Přišla jsem po poledni z práce, a Jenda musel za hodinu do práce (taková naše míjecí klasika teď momentálně). Jenda si prý udělal skvělej den, byl si zaběhat a zacvičit a byl venku s Jimmym a natrhal další spoustu malin. Parádička, ale doma je strašnej bordel, tak to jsem musela pořešit já. Normálně uklízím ráda, o to víc, když domeček je teď náš. Uprostřed uklízení mě ale tentokrát zastihla sebelítost číslo jedna - Jenda se na skok stavil domů z práce, chválil mě, jak furt pracuju, a já jsem dramaticky fňukala, že si uklízím, abych to měla na svoje narozeniny pěkný. Těsně před tím jsem totiž dostala narozeninové video od své rodiny, která je právě na dovolené ve Španělsku, i Baroušek se Štěpánkem tam jsou, a já si začala uvědomovat, že na svoje narozeniny jsem sama doma a trávím čas úklidem. (Ještě jsem teda mimo jiné udělala naprosto perfektní malinovou marmeládu! Na záhonku toho zatím moc nevyrostlo, ale ve vysoké trávě vzadu v zahradě se našim malinám fakt daří!)

Dnes jsem vstávala místo ve čtyři ráno v šest, protože byl zrušený jeden ranní let. Přijela jsem do práce a zapnula si wifi, abych se narozeninově naladila přáními od svých kamarádů. Vyskočilo na mě spousta zpráv, já si rozklikla jen jedinou od Julinky, která ale byla tak od srdíčka, že mě rozbrečela, odepsala jsem jí v tu chvíli velmi upřímnou zprávu o tom, že je to tady lepší než drátem do voka, ale COTĚNEZABIJETOTĚPOSÍLÍ a telefon radši schovala, protože bych další emoce nemusela zvládnout. Naskočila jsem do pracovního tempa a čas vyčůrat jsem měla až když jsem za šest hodin skončila. Dnešek byl zkrátka v práci tak hroznej, že jsem ani neměla čas se pohádat s kolegyní, která měla zapotřebí si dnes všímat všech mých chyb ("proč je tady ten kousek sýra vyhozenej?") a napravovat je debilním způsobem ("musíme to zapsat do knihy ztrát!"). V průběhu dopoledne jsem si ale stihla přečíst zběžně i email od babičky, babička no to je skoro jako maminka, tak to mě dojalo taky, takže sebelítost číslo tři. 

Přijdu vám ufňukaná? Tak to si ještě počkejte na odpoledne! :-) 

Jela jsem z letiště domů, a řekla si, že je čas na CD z filmu Láska nebeská. Norah Jones a Dido vykonali svoji práci a já jsem během 15 minut stihla oplakat to, že dnes to v práci bylo hrozný a že jsem ani neměla čas na svoji neplacenou pauzu, taky to, že proč musíme být v Kanadě, když všichni, co mě mají rádi a já je, jsou doma, potom jsem se pro změnu dojala, že vlastně Jenda je nejlepší kluk na světě, a to už jsem byla doma, a nejlepší kluk na světě ověsil vchod od dveří papírkama VŠE NEJLEPŠÍ, a stál ve dveřích s upečeným malinovým dortem a zpíval mi. Já jsem vylezla z auta a šla jsem mu brečet do náruče :)) (Jenda se nerad fotí, tak tu budu zas já.)

Na stole na mě čekalo "spoustu malých dárečků" krásně zabalených v novinách, no škoda, že jsem to nevyfotila, to vám byla krása - a co teprv ty dárečky. Potom jsme snědli kousek dortu, a Jenda šel do práce. Já jsem si šla na chvíli lehnout, protože jsem večer musela do bavorské restaurace. Vzbudil mě telefon - napsali mi z jedné místní kavárny, kde jsem kromě své nové pozice v té sociální organizaci měla začít pracovat (v té neziskovce je to totiž jen půlúvazek), že vlastně neví, jestli mě budou potřebovat. Paráda, tak ještě, že jsem včera všude dala výpověď. Další telefon - že prý dnes nemám chodit do bavorské, protože to bude mrtvý. Čekal mě tak celý večer sama doma, což optikou "narozeninového dne" nezapadalo do kategorie "best birthday party ever". Meanwhile jsem nějak stihla sníst půlku dortu, kterej teda ale na mou obranu byl fakt bezkonkurenční.

Ale, už to nebudu prodlužovat - pointa toho dneška je, že už mě ta sebelítost dávno přešla, vlastně hnedka, jak jsem se vrátila z práce. Na večerní procházce s Jimmym mi došlo, že vlastně nevím, proč bych měla od okolí očekávat, že mi ten narozeninový den udělá skvělej - a že bych to měla být já, kdo to okolí potěší. Vymyslela jsem, že napíšu pár lidem, které tu znám, jestli s námi nechtějí v neděli vylézt na Mount Elizabeth a pak pro ně něco uvařím. Nebo se spíš opijeme, to by taky šlo (to mě teda napadlo ještě před tím, když jsem si šla zaběhat na jednu takovou malou horu s výhledem, uběhla jsem 7 km, asi abych si něco dokázala, a vyšplhala jsem se až na horu. UF). 

Když jsem se vracela z vejletu, říkala jsem si, že už se dnes asi nic nečekaného nestane, že to víno, které jsem koupila v liquer stóru, budu muset otevřít sama a čekat do 11 večer na Jendu. A hele - vrátím se domů, a kdo asi za pět minut neklepe na dveře? Márty, náš kamarád, kajakář, pěstovatel zeleniny a lososů. Vrátil se po 14 dnech od své dcery. Vykládali jsme si asi hodinu a půl, a o samých hlubokých věcech. No musíte přijet, abyste ho poznali!!! :-) 

Jo a prosimvás - pointa příběhu vlastně je, že jsem (kromě spousty malých dárečku) dostala k narozeninám AUTO! Takže, jakápak sebelítost, kdo by myslel na kamarády, když dostane od svýho manžela auto :D 

Teď už to u nás vypadá jako ve SPRÁVNÝ AMERICKÝ DOMÁCNOSTI - vidíte ten zástup aut?



(Kdo by to byl řekl, že na pozici sociálního pracovníka člověk musí mít vlastní auto?!)