Začalo léto a já si toho všimla až teď. Když jsem si konečně našla čas se dnes vyspat deset hodin, protože jsem nemusela vstávat ve čtyři ráno a pracovat dvojšichty ve dvou různých pracích, mohla jsem si dovolit trávit odpoledne jinak než spaním - vzala jsem si ven karimatku, knížku a studené kafe, a lehla jsem si do jediného stínu u nás na zahradě.
Dneska je to dva měsíce, co jsme v Kanadě. Co se změnilo?
Začala jsem opravdu mít ráda Terrace. Nemyslím si, že by tohle desetitisícové město bylo v něčem speciální, ale prostě a jednoduše jsem tu už natolik dlouho, že už věci pro mě nejsou jen nové a neznámé. Myslím, že člověk si po nějaké době opravdu zvykne na vše a teď už mě tu některé věci vysloveně těší, protože je znám, a taky prostě děláme jen věci, které chceme.
Povedlo se nám s Jendou najít práci v oboru. Né že bychom po ní nějak zběsile pátrali, prostě to tak nějak přišlo. Byli jsme kempovat, a seznámili jsme se u ohně s jednou starší paní, které je sociální pracovnicí. A řekla nám, že tady v Terrace jsou tihle lidi fakt potřeba. Nejdřív si zažádal o práci Jenda, a oni brzo zjistili, že já bych tam taky mohla pomoct - a tak nás vzali oba. Jedinej problém je, že musíme mít OBA auto. Takže teď sháníme druhé auto. Tady v Americe se člověk tomu konzumu nevyhne, ať dělá co dělá. Plánuju napsat na jednu fejsbukovou stránku dotaz, jestli nám nechce někdo pučit auto zadáčo. V práci budu dělat mimo jiné fundraising, tak bych s tím už rovnou mohla začít.
Jenda po prvním dni v práci přišel nadšenej, že to je nejlepší práce na světě - hraje s dětma fotbal, chodí s jednotlivýma klientama na procházky a výlety, a večer jezdí autem s kolegou po městě a hledají potenciální klienty a lidi, kteří potřebují pomoct. Dost podobná náplň práce, jako dělal předtím - jen s tím rozdílem, že tady nám platí 20 dolarů na hodinu.
Já ještě pracovat nezačala, protože nemám to auto, ale zatím strategicky vymýšlím, jak dát bezbolestně výpověď v bavorské restauraci. Teď přes sezónu to tam začalo být živější, a mně se někdy stane, že odcházím po pěti-šesti hodinách se 150 dolary jenom za dýška. Musím poprvé v životě řešit dilema, jestli nezůstat v práci jenom kvůli penězům. A taky je mi líto toho starého rakouského majitele, který mě má asi fakt rád, a mé jediné kolegyně, postarší Kanaďance, která mi to opakuje každou směnu, jak je ráda, že tu jsem. Hm. Tak mě napadá, že jsem asi před měsícem napsala článek o tom, jaké srandy zažívám srandy kvůli jazyku, a nikdy jsem to nepublikovala. Tak tady to je:
První měsíc uběhl tak rychle, že jsem se ještě v práci nestihla vzpamatovat z toho, že už nemůžu říkat, jak jsem tady nová, ale už musím před lidmi i před svým šéfem předstírat, jak už všechno umím. Pravda je taková, že umím udělat jen tak dva koktejly z těch asi padesáti, které máme v menu, a že už náš kuchař i moje kolegyně brzy prokouknou, že jim rozumím jen tak 60-70 procent toho, co mi říkají.
Schopnost předstírat, že rozumím všemu, už umím dávno. Už několikrát se mi to ale taky nevyplatilo - třeba v práci v Berlíně, když mi majitelka v němčině vysvětlovala, které prádlo mám vyžehlit. Já tak moc chtěla tu práci, že jsem na všechno řekla JA, i na to, že to prádlo k vyžehlení je v durchsichtig koši, ja, ich verstehe. Ze slova durchsichtig jsem rozuměla akorát to DURCH, no to přeci znamená skrz, takže to bude tenhle koš s dírama, jakože je durch proděravěnej... Pyšně, jak jsem to hezky vyřešila a zvládla, jsem pak paní domácí předávala obří hromadu vyžehlenýho špinavýho prádla.
A nebo před týdnem v mé bavorské restauraci - přišla nám velká skupina lidí na oslavu narozenin, a já byla jediná, kdo je měl obsluhovat. Šéf, rakouský sedmdesátník, mi naštěstí pomohl a postavil se za bar. Mým první úkolem bylo všem přinést drink. Do našeho podniku bohužel chodí jen lidé s více penězi (řízek si tu koupíte za 26 dolarů, což je i na Kanaďany moc), takže se nespokojí jen s pivem a vínem. Když chtějí víno, musíte jim vyjmenovat všechny druhy (věděli jste, že /kab sav/ je Cabernet Sauvignon? Ne? Já taky ne! Divný...Vždyť to přece zní tak stejně!).
Když chtějí pivo, řeknou to tak nesrozumitelně, že ani nepoznám, že je to značka piva. Je zajímavý, že dokud si s váma povídají o tom, odkud jste a jak se mi líbí v Terrace, popřípadě odkud byl jejich dědeček (99 procent dědečků je tady z Evropy), tak jejich výslovnost je normální. Ale jakmile dojde na objednávání, jakoby si strčili do pusy piškot a mluvili na mě. Věděli byste, co je to UOUK RAŠN? Já jsem to nevěděla, ale bylo mi blbý se zeptat (zákazníci si přeci u nás platí za super servis, tak po nich přeci nemůžu chtít, aby mi to spelovali), tak jsem šla a na baru šéfovi zkusila zopakovat, že paní chce uouk rašn. Potom už to připomínalo hru tichá pošta - šéf je nahluchlý, takže zase slyšel mhmmhm rašn, a udělal mi koktejl Dark Russian. No, abych to zkrátila - paní chtěla koktejl White Russian, dvojitý, do velké sklenice, což jsme ale zjistili až poté, co se tam šéf musel jít sám zeptat. Já jsem potom koktejl o patnáct minut a o mnohostranného vysvětlování na všechny strany později slavnostně paní přinesla. Hlavní je se tvářit, že je všechno v pohodě.
Jde mi to i při komunikaci s naším kuchařem - jasně, pán chce k večeři TAK. Šéf to říkal, pán si objednal u něj. To nevíš, že to máme v lístku? TAK je moje oblíbený jídlo!
...
o sedm minut později a po mnohostranném vysvětlování a chození od baru do kuchyně vyjde najevo, že pán chce DUCK /dak/ - kachnu. Rakouský šéf má i po 50 letech v Kanadě problémy s americkou výslovností.
AHA
S tím jazykem to máte tak - my oba s Jendou myslím umíme anglicky docela dobře. Zatímco ale Jenda má kvalitu svého jazyka pořád stejnou, u mě se to dost mění v závislosti na situaci, ve které se nacházím, podle toho, s kým se bavím, jak na mě ten člověk reaguje, jakou mám zrovna náladu, a taky jaká je poloha měsíce, roční období, rozložení hvězd a jestli je Saturn kamarád s Jupiterem. Zkrátka a dobře někdy jsem schopná mluvit anglicky skvěle, používat všechny fráze, o kterých jsem ani nevěděla, že je znám, a někdy - když mě situace nebo ten člověk rozhodí, zapomínám slovíčka, stydím se mluvit a koktám. Lidé s nižším IQ (jsou to zpravidla ti, kteří sami cizí jazyk neovládají a nikdy se jej ani neučili) potom předpokládají, že jsi dost hloupá, tak s tebou taky tak jednají. Hroznej pocit - stávalo se nám to nejvíc v Brazílii (ale to těm dětem člověk nemohl vyčítat), a taky se mi to už stalo tady (naštěstí jen asi dvakrát).
Zažili jsme návštěvu v nemocnici a jsme o 750 dolarů lehčí a Jenda o několik protialergických injekcí obohacenější. Běh lesem se může změnit v dobrý drámo :-) Ale v nemocnici se nám moc líbilo a Jenda dostal i nahřívanou přikrývku a já jsem byla důležitá, protože jsem byla jeho manželka :-)
Řešíme dospělácký problémy - pořád dokola řešíme něco s autama. Náš pes je pořád dokola nemocnej, tak se někdy musíme střídat doma jen proto, aby nebyl sám. Platíme účty a šetříme peníze. Já tak dlouho všem opakovala, že mi 14. července bude 27, že už jsem se do toho sama tak zamotala, až jsem si nakonec myslela, že mi už JE 27 let a táhne mi na 28. Uf, to jsem si oddechla, když mi došlo, že je mi ještě pořád 26!
Bydlí teď u nás už téměř dva týdny kamarádi našich kamarádů z Česka, a i když Jung říká, že jedním z největších zdrojů trápení jsou lidské vztahy, tak si tu díky nim uvědomuji, jak je to strašně fajn přijít domů a nebýt furt sám. Tom a Klárka čekají, až se jim opraví auto, takže jsem si rozšířila slovní zásobu o spoustu pojmů v oblasti automobilů. A taky jsme konečně byli na pivu na zahrádce! Ovšem řádně ohraničené, jakmile jsem stála s pivem půl metru od ohrádky, hned za mnou s milým úsměvem naklusala místní dívka a jemně mě zpátky nadirigovala do ohrádky.
A když už jsme u těch aut - byla jsem v místním Hornbachu, tedy Canadian Tire, vyzvedávat naše auto a posmutněla jsem, když mi oznámili cenu - 550 dolarů za opravu dvou zadních kol. Zrovna šel kolem ale jeden pán, který hned vykřikl - vy hrajete u nás v kostele na flétnu! Když jsem mu to potvrdila, dal mi sto dolarů slevu - byl to totiž majitel toho velkého obchodního centra. A z toho, milé děti, vyplývá, že se stejně nejvíce vyplatí dělat věci, které člověk dělá od srdíčka. A taky že nás má Pan Bůh asi hodně rád.
Tak ahoj, já zas jedu do práce!
Komentáře
Okomentovat