Byla jsem dnes v práci od půl páté ráno, začínám se zaučovat jako breakfest chef, v překladu smažič vajíček a slaniny před očima zákazníků. Byla to srandovně příjemná práce v milém kolektivu, jen ta kuchařská čepička mi scházela. (Ještě ale budu muset procvičit vykřikování kanadských jmen, aby si lidi přišli pro svoje jídlo...).
Po dlouhé době jsem strávila kromě Jendy čas s někým, s kým jsem mohla mluvit česky. Zaučoval mě Tomáš, který za týden tady v Kanadě končí. Byla jsem za to ráda, a sama jsem si ověřila, že naštěstí nejsem tak tichá holka, jaká se ze mě tady v Kanadě ve společnosti místních stává, že jsem to pořád já, no uf, to se mi ulevilo.
S Tomášem jsme se při povídání nad krájením sýru a cibule dostali k přírodě. Čeká je totiž s jeho přítelkyní velký dvouměsíční cestování po Kanadě. Chtějí taky podniknout trek, kdy vás vyhodí letadlo in the middle of nature, ty pak jdeš deset dní, brodíš se řekama a potkáváš medvědy, a pak si satelitní vysílačkou zavoláš znovu letadlo, aby tě vyzvedla (i když se o tom bavíme už asi měsíc, tak zaboha nemůžu najít, jak se ten trek jmenuje, no to je mi podobný). Jenda je z toho střídavě nadšenej (ostatně jako úplně ze všeho na světě), střídavě uvažuje, že bychom jeli taky, pak zase že né, že až si to tady odpracujeme, a Tomáš dneska ze mě začal páčit, co teda na to já, jestli se mi teda vůbec chce. A že teda chápe, že zas nejsem tak moc do přírody jako oni, a že mi odměnou za tu příšernou námahu budou jen krásný výhledy, což možná teda neocením, ale vlastně že neví, že si to musím zvážit sama, protože to je fakt náročnej výlet, a on teda neví, jak to s tou přírodou mám. Já na to nic moc neříkala, protože jsem přemýšlela, že jsem teda asi špatnej cestovatel, kterýho nezajímá příroda, no proč nejsem taky tak nadšená z toho, že tady můžu chodit pořád na výlety, je tady tolik těch kopečků a kopců a tolik řek a jezer a neobjevených míst a ptáčků a kytiček a výhledů, jak to, že jsem si ještě nesedla k internetu a nevyhledávala jsem všechny možný treky, který můžeme jít, rok je přeci krátká doba, tak aby mi to neuteklo, co by za to ostatní dali, kdyby měli možnost být tady v Kanadě.
Přiznám se, že si nepamatuji název skoro ani jednoho treku, který jsme za těch pět týdnů tady v Kanadě šli.
Pamatuju si ale zářivě zelenou při první procházce Ferry islandem, který leží nedaleko od Terrace (od té doby jsem tam tak pětkrát týdně).
Pamatuju si, jak jsem se tady poprvé setkala s tím, čemu se říká panenská příroda. Že to jezero, na které se koukám, vypadá dost podobně jako rybníky v lesích u nás, ale něco je jinak.
Pamatuju si výhledy z naší ulice, když ráno venčíme našeho pejska Jimmyho. Vrcholky hor okolo Terrace jsou ještě zakrytý sněhem, někdy jsou schovaný v mlze, někdy jsou krásně vidět, a já si říkám, když jedu autem do práce, jaký by to tam teď bylo, stát nahoře a koukat se na ty obří a nekonečný lesy, který jsou všude kolem našeho malýho městečka....
Pamatuju si cesty autem po místních silnicích, kdy člověk jede a jen zírá, co se mu otevírá za obzory. Svůj oblíbenej výhled jsem si natočila, je po cestě na Kitimat, kdyby se vám sem náhodou chtělo :-) (Vivaldi, kterého uslyšíte, je doplněn o zvuky kanadské přírody - speciální kanadská verze na CD, které jsme si tady koupili na blešáku za dolar, je hodně zajímavá - občas přes ty proudy deště a vichřici nejdou ty housle a orchestr ani slyšet!:-)
Pamatuju si na rodinnou nedělní procházku lesem asi deset kilometrů za Terrace. Vzali nás na ni Vanderbergovi - rodina, se kterou jsme se seznámili přes hraní v kostele. Stejně jako je tady v Terrace turistická skupina, která vyráží každou neděli v devět na výlety, tak Vanderberovi mají svoji vlastní turistickou skupinu - jmenuje se "Tak kam dneska vyrazíme na výlet, Bille" a skupina je často početnější, než zmíněný turistický klub. Vanderbergovi mají totiž 9 dětí, dvě z toho adoptované z Etiopie.
Na jednu takovou procházku nás vzali s sebou. Nejprve nás po kostele pozvali na brunch. Pak se vyrazilo. První jde pan Vanderberg, za ním nadšeně pobíhají jeho tři mladší kluci, jeden z nich má rolničky proti medvědům, pro jistotu asi pět, a každou chvíli někam padá přes kořen, ale zas nadšeně vyskakuje a běží dál. Za pět minut scházíme z cesty, paní Vanderbergová se usmívá a říká, že máme dát pozor na jeho zkratky, pan Vanderberg nás vede lesem, který by čeští lesáci popsali jako neudržovaný, taky že ano, všude se válí dřevo a popadané stromy a občas si člověk musí cestu trošku prosekat, aby mohl jít dál, a často jde člověk vodou a bahnem. Jenda nadšeně poslouchá všechno, co pan Vanderberg vykládá, já z toho neslyšela ani slovo, protože si hlavně pamatuju paní Vanderbergovou, se kterou jdeme poslední, jmenuje se Kathy a já hned vidím, že je to moje spřízněná duše - vykládáme si o tom, jak je její dcera nešťastná ve Vancouveru, protože jí chybí rodina, taky jak je občas náročné učit všechny děti doma, ale že jinak domácího vzdělávání nelituje, říká mi o své babičce a dědovi ze Slovenska, kteří se sem do Kanady přestěhovali, a babička tu nikdy nebyla šťastná, a taky mi vykládá o tom, jak se seznámila s Billem, jí bylo 29, pracovala jako sestra v Etiopii, on tam tehdy vedla uprchlickej tábor, a byla z toho láska jako blázen. Nemám z toho ani jednu fotku, tak vám sem dám aspoň fotku z naší zkoušky, která se koná každý týden u Vandenburgů.
Pamatuju si všechny naše procházky s Jendou okolo Terrace, pocit klidu, kdy sedíme na břehu řeky Skeena, která je letos obzvlášť rozvodněná, a svítí na nás sluníčko, a já si říkám, že bych takhle mohla sedět pořád, to se člověku v Čechách fakt nestane, že by měl tolik času, a mohl si dovolit takhle vypnout...
Přiznám se, že nemám žádný vysněný vrchol nebo místo, který bych chtěla tady vidět. Jsem si jistá, že Jenda se o můj pravidelný přísun přírody postará. Tím, že Kanada nebyla moje vysněná země, jsem si musela až tady ujasnit, proč je dobrý tady být... Myslím, že příroda ale u mě není cílem, jen prostředkem :)) A kvůli tomu jsem jí ochotná odpustit komáry, bolavá záda po několikadenním treku a mokro v botách.
Komentáře
Okomentovat