Jenda Benda Kokrhenda

Jenda říká, že jsem po ránu líná, a je to pravda, tady v Kanadě snad vždycky vstal první, a pak mě tahá z postele. Dneska musel do práce v 9, tak jsem během jeho sprchy vyklouzla z postele a schválně, natruc, aby si nemyslel, že jsem ranní lenoch, jsem mu udělala skvělou snídani. Ono se to vyplatilo nakonec i mně, protože je krásný si užít takový hezký vděčnosti po ránu, a navíc jsem se naladila i do takové správné aktivní nálady, která teda teď o dvě hodiny později skončila u toho, že peru prádlo, a teď už nějakou chvíli sleduju nějaký blogy a vlogy a já nevímcoještě ten internet nabízí (ale technicky vzato pořád pracuju, protože pračka pořád pere). 

K těm blogům - čtu dva, dvě Terezy, které žily (jedna pořád žije) v Norsku. A pak taky sleduju Radku Třeštíkovou, a pak si občas přečtu status Ladislava Zibury, abych taky měla co hejtovat, no a pak mi vždycky přijde, že teď taky musím dělat nějaký super články. Novinářkou jsem chtěla být už asi od 12 let, blog jsem si založila asi v 16 letech, a tenhle je v pořadí asi pátej (vždycky jsem se pak styděla za to, co jsem psala dřív). Mám vždycky hrozný dilema, jestli mi teda záleží na tom, kolik lidí si to čte, a co si o tom myslí, protože třeba Jenda se hrozně nerad někde prezentuje, má rád svoje soukromí a říká (dost rozumný) argument, že radši ty věci prožívá a vidí, než že by je fotil a psal o nich. Včera mi trvalo asi hodinu ho přemluvit, abychom si udělali jednu fotku spolu: 

No, jenže já děsně ráda píšu. A nejradši píšu věci, které si opravdu myslím, a které opravdu dělám. Jenže zase vím, že tohle čte třeba moje babička (ahoj, babi!), takže nemůžu napsat, jak jsem ráda, že jsem tady v Kanadě přestala kouřit, protože je to tady zaprvé hrozně drahý, a zadruhé už bylo na čase. Ale protože se vlastně uvidíme až za rok, tak se na to třeba zapomene (babi neboj, zas tak moc jsem předtím nekouřila:-), 

Nejradši bych teď třeba psala o tom, jak jsem hrozně zamilovaná do svýho manžela. Někdy si říkám, jak je vůbec možné, že se mi povedlo vybrat si někoho tak ideálního. Mám ho ráda za všechny ty maličkosti i za všechny ty velký věci, které pro mě dělá. 

Že mi vždycky nechá ten lepší spacák, když někde spíme v zimě. 

Že mě každé ráno masíruje, protože ví, že to mám děsně ráda. 

Že mu můžu říct úplně všechno.

Že mi každej den několikrát říká, jak jsem hezká a jak mě má rád. 

Jak jsem ráda, že třeba v tom focení se a publicitě je přesnej opak!! 

Že když jsem se na začátku našeho chození ptala, tehdy dvaadvacetiletýho rozcuchanýho Jendy, jestli mu není líto, že by už nikdy za celej život neměl jinou holku, tak mi odpověděl, že když má možnost být odteď s tou nejlepší na světě, tak je akorát rád, že s ní bude moct být co nejdýl. 

Že má v sobě tak akorát poměr mužské i ženské stránky. Že se s ním dají probírat všechny možné vztahy i psychologické stránky každého člověka, že o vaření se stará tak stejně jako já, že umí naslouchat jako nikdo na světě, že má tak děsně rád děti a chce jít na mateřskou (ale to si ještě povíme!:), ale zároveň už měsíc nedělá nic jinýho, než že vymejšlí postel a poličky do našeho auta, opraví každou spravenou věc, rozhodne každou důležitou věc a unese každý dřevo.

Jendova křížová cesta s dřevem na poličku: 

 

Že se nebojí. Nebo to nedává najevo. 

Že mě nutí dělat věci, které se mi dělat nechcou.
Že umí obejmout nejlíp na světě.

Že kvůli tomu, abych v neděli mohla hrát v kostele, nejdeme na výlety do hor s místní turistickou skupinou. 

Že se vzdal svých představ a plánů o Kanadě, i když vím, jak je to pro něj těžký. 

Že je tak hrozně zásadovej a má pevnou vůli. 

Že je tak děsně hezkej. 

Že stejně jako já nesnáší plánování (včera jsme se shodli na tom, že cítíme přímo fyzickou bolest, když něco musíme plánovat!). 

Že mě POŘÁD za něco chválí. Jak řídím, jak vařím, jak uklízím, že jsem vyprala, jak lovím ryby, že jsem vtipná, že jsem hodná... 

Že furt něco vymejšlí a vůbec s ním není nuda. Že ale zároveň dokáže být v tu správnou chvíli línej a místo dobrodružství v přírodě se se mnou radši dívá v posteli na Hru o trůny. 

Že skoro každej večer vytáhne nástroje a chce se mnou hrát a zpívat. 

Že když už se mi dál nechce a bojím se medvědů, tak mě dotáhne dál, a pak jsme najednou na pláži, kde to vypadá jako v říši divů. 

dobyvatel Jenda

Je to prostě pusinka.

A má mě tak rád, že i tu fotku si se mnou nakonec udělal! 

Teď jen budu doufat, že až Jenda přijde ze Subway, tak z tohoto příspěvku neomdlí. :-) A jedna poslední fotka na závěr... 

Cha, jak se ten prstýnek leskne! (Děcka, pokud můžete, tak se berte, žeňte, vdávejte, zasnubujte, je to to nejlepší na světě... I když vám to někteří vymlouvají a někomu se to nelíbí a vy jste pak zmatení...  A pak ho následujte, všude! A to mně se do toho zrovna moc nechtělo!:-)