Jak se zabydlujem

Tak už nám v Kanadě za chvilku skončí třetí týden. Já si schválně nepředstavuju, že nás tu čeká celý rok, a ono to kupodivu zatím utíká velmi rychle.

Takže novinky:

1) Asi nejdůležitější a nejkrásnější je to, že bydlíme v našem domečku, a že jsme byli hodní, tak jsme k němu dostali i pejska! 

JIMMY! 

Díky Jimmymu také platíme hrozně malý nájem - majitelka domečku totiž odjela na koni na tři měsíce, a my se tak staráme o psa i o dům. 

Ha, a máme i krb! 

To se tady docela hodí, protože amíci (jee, vlastně Kanaďani - ale ono je to fuk, mně zatím přijdou úplně stejní jako Američani!) podle mě teda neumí stavět domy - v našem domečku teď na konci května skoro profukuje! 

2) Máme práci. Našli jsme ji oba první den, co jsme ji začali hledat... Víte, jak jsem posledně psala o tom, že jdu na pohovor do místních novin? Ten pohovor proběhl, proběhl myslím i docela obstojně, ale universum mě asi potrestalo za moje výroky den předem, kdy jsem Jendovi s nosem nahoru tvrdila, že se nedivím, že mám už dvě práce, protože vím, že jsem dobrá. Ehm. Bob, šéfredaktor místního plátku s nejméně pěti pravidelnými čtenáři, si to asi nemyslel - na konci půlhodinového setkání mi řekl, že vlastně teď nehledají nikoho. Že mě chtěl jen poznat. Aha - znalá místního poměrů jsem mu to samozřejmě nevěřila - Kanaďani jsou prý tak slušní, že vám nikdy neřeknou nic negativního. A ještě k těm pracím - práci mám nakonec jen jednu, Jenda pracuje v Subway, dělá bagety, a určitě vám ho brzo vyfotím, protože vypadá hrozně roztomile s tou jejich kšiltovečkou a zástěrkou. Já pracuji v bavorské restauraci: 

A zažívám tam takový kopec zábavy, že vám to asi napíšu příště. Pro ilustraci - následující fotka je focena před začátkem pracovní doby, ale v restauraci to vypadá dost podobně i hodinu po otevíračce, dvě hodiny po otevíračce, i hodinu před zavíračkou. 

Když mě majitel - rakouský skorosedmdesátník, nabíral, říkal, že to tady není tak busy, ale že dýška jsou skvělý. V obojím měl pravdu - včera přišel pouze jeden stůl (takže jsem nebyla moc busy), a dal mi dýško 23 dolarů (takže dýška tu jsou opravdu dobrá). Bohužel když si dá člověk dohromady á a bé, tak mu brzy dojde, že by radši byzy byl a dýška dostával klidně i o dvě třetiny menší, ale od více lidí.

Je to tady fency, co vám budu povídat - a největší problém mám s oblíkáním. Je pro mě velký výkon přijít na směnu v požadované černo - bílé, nemít flek na tričku a rozcuchaný vlasy. Nedávno se mi to VŠECHNO podařilo, a pak jsem si během půl hodiny v práci udělala oko na silonce.

No, ale zase od začátku - k Terce a Tomovi domů jsme dojeli v sobotu v poledne, čekali nás s jídlem, pivem, a se spoustou pozitivních i negativních emocí o Kanadě. My jsme jim na oplátku dovezli slivovici a ořechovku. T & T jsme předtím nikdy osobně neviděli, a shodli jsme se, že se nám nikdy nestalo, že bychom se tak těšili na někoho, koho jsme v životě nepotkali :-) Nabídli nám přístřeší i spoustu dalších věcí na další týden, což nám spoustu věcí hrozně ulehčilo... Následující fotky jsou z našeho společného kempování, kdy snad jediný den pršelo celé odpoledne, celou noc i celé ráno. Bylo to ale krásné! :-)

Jenda (už zase) rybaří. Tentokrát jsem se ale nedala a proti nudě při rybaření jsem aktivně nastoupila - začala jsem hned chytat taky! 

Moje jediná fotka našich přátel z ČR... 

V neděli jsme nešli do kostela (mám pocit, že už musím napsat něco katolického, abych potvrdila název tohoto blogu). Místní skupina horských nadšenců zde totiž pořádá každou neděli treky po různých stezkách, kam se může každý přidat - a to chceš, protože není tak těžké se tu ztratit a navíc medvědů je tu habaděj (už jsme dva viděli! Z auta:-). Treky začínají v devět, a kostel - hádejtevkolik? V devět! Toto dilema musíme ještě vyřešit - prozatím to dopadlo tak, že jsme na mši šli v úterý. Místní farář naštěstí má snad ještě horší angličtinu než my dva dohromady, takže asi nebude problém rozumět jeho kázáním :-) 

A informace na konec (slíbila jsem si, že to dopíšu v 6 hodin vašeho času... Kecám, stáhla jsem si Titanik a chci se na něj podívat, rychle, než přijde Jenda z práce:D) - začali jsme s Jendou zahradničit. O tom, jak se dělá záhonek, když nemáte ani sekačku, ani motyku, ani rýč, ani ...no prostě nic, a co za příjemná setkání z toho může vzniknout, se můžete dočíst příště! :-)