Jak jsme přijeli a hned jeli dál.

V Kanadě se zatím řídíme následujícími pravidly:

1) Jenda všechny vědomosti o Kanadě čerpá ze South Parku.

2) Nic ho proto nemůže překvapit.

Druhý den tady jsem šla nakupovat kuřecí řízky pro naší paní hostitelku ve Vancouveru do obchodu Whole food, přišla jsem nešťastná s nákupem za 30 dolarů (v tašce jsem měla dva řízky, citron, olej, a mouku), a Jenda mi na to řekl: No JASNÝ, co BLBNEŠ, vždyť to přece bylo v South parku, že tenhle obchod je nesmyslně drahej! Tys ten díl neviděla?! Asi budu muset víc sledovat tento seriál.

Je mi jasné, že na nějaké kecání zvědaví nejste, a že vás zajímají spíš fotky, ale to vás asi trošku zklamu - zatím jediné médium, na které můžeme fotit, jsou naše mobily, a ty mají foťáky někdy dost příšerné. No jen se sami koukněte :-) 

Na fotce (jestli jste to sami nepoznali:-), je naše nové au-to! Ševyho jsme koupili hned první den, co jsme začali auto hledat. Kamarád prý ve Vancouveru vybírá auto už dva měsíce, další kamarádi si auto v Kanadě kupovali asi měsíc, takže jsme prý dost střelci - s tímhle Chevroletem za 1700 doláčů jsme už ale hned ujeli asi 1500 km a zatím se nerozpadl, takže je to asi dost dobrá koupě - dá se v něm krásně spát, protože předchozí majitel ho používal na převoz materiálu :-) 

Teď ale popořadě - nejprve jsme přijeli do Vancouveru... Mám takovou blbou vlastnost, že si v letadle moc neodpočinu, nějak mi nedělá dobře pocit být tak vysoko ve vzduchu. Dřív jsem se dokonce snažila udržet letadlo silou vůle ve vzduchu, to už teď naštěstí zapotřebí nemám, tak teď jen - jak říká Jenda - ho kontroluju, jestli je ve vzduchu. Polovinu cesty jsem proto vypadala asi tak nějak takhle: 

                                  

Při kritické fázi - přistávání - jsem ale byla tak unešena zvláštní krajinou Vancouveru, že jsem se i zapomněla bát :-)

Jenda se ale nezapomněl bát na letišti, kdy nám udělovali víza, protože nebylo prý jistý, jestli nám je dají na celý rok. Vše ale dobře dopadlo, Jenda byl nadšenej, já si až v tu chvíli uvědomila, že tady, doháje, fakt budeme celej rok.

I přestože je podle mé jedné kamarádky Vancouver silně kapitalistickej a couchsurfing je zde téměř nemožný, tak nám se hned napodruhé podařilo sehnat ubytovaní zdarma na gauči u jedné místní umělkyně Sarah. Bydlela u pláže vedle centra v krásném malém bytečku, přijela nás autem vyzvednout k metru a díky ní byly ty první tři dny v Kanadě fakt jednodušší. 

Největší radost nám ve Vancouveru udělalo to, že jsme v centru na odpadkovém koši našli ještě nerozbalené sushi zadarmo. Jenda o tom mluvil ještě dva dny, a taky se s ním chtěl hodně fotit. 

 
 

Mě nejvíc potěšila paní v bance, kde jsme si zařizovali účet. Měli jsme nejprve domluvenou osobní schůzku s bankéřkou Tiklou Šuklou. Bohužel Tikla Šukla byla nakonec zaneprázdněná, z čehož jsme byli fakt smutní, protože by nás opravdu zajímalo, jak Šukla vypadá. Vzala si nás ale na starost jiná paní, opět Sarah, která nám hned po pěti minutách stihla říct, že je rozvedená a že její šéf v bance je kretén. Kanaďani celkově jsou dost zakecávací, ale Sarah byla opravdu velmi upřímná a nudné zřizování účtu se protáhlo na hodinu a půl i s mnoha radami do života. 

Třetí den k večeru jsme s novým autem vyrazili - Sarah nám na cestu ještě věnovala polštáře, matrace, nafukovací karimatky a skleničky. První hodinu cesty jsme napjatě poslouchali každý zvuk auta, jestli se náhodou nerozpadne (auto jsme totiž kupovali na craiglistu, otevřený web, kde se dá sehnat snad úplně všechno). Jendův první nápad bylo totiž koupit auto úplně jiný - jeep, čtyřkolku, co strašně žere a vyjede všechny kopce. Dva dny nemluvil o ničem jiným, než že se těší, jak já - prý malá Bětuška - bude sedět za volantem toho obřího jeepu. Nejprve jsme proto měli sraz s jedním pánem, který se nám snažil prodat džíp z roku 1996, který se ale při jízdě podezřívavě kejval ze strany na stranu a celkově i ten pán vypadal dost nervózně, kdykoliv jsme se ho na něco zeptali. Jenda byl ale tak nadšenej z té své představy, že nic podezřelého neshledával. Musela jsem se proto stát odborníkem na auta, a i přestože jsem si předtím myslela, že to celé nechám na Jendovi, nakonec bylo dáno i na můj názor, a pána s džípem jsme poslali někam. 

No, a tak jsme se - po dvou dnech cesty, dvou pohodlných nocích, mnoha změnách podnebí, mnoha změnách našich (Jendových) představ o dokonalé Kanadě (ty jejich baráky jsou fakt někdy strašný... a ty jejich opuštěný usedlosti, brrr), dostali do TERRACE. 

Vybrali jsme si ho dost náhodou (jak jsme už stihli říct mnoha Kanaďanům na ulici nebo v obchodě, kteří se nás na to pořád dokola ptají), a stejně to asi byla dost dobrá volba. Je tu totiž Terka a Tomáš, říkáme si rodina, protože Tomáš je brácha od Štěpána, který chodí s Bárou, ale o tom zas příště. Teď už to konečně musím postovat, protože se mezitím stalo tolik věcí, že by to vydalo na další obří článek. Já jdu teď už spát, zítra mám totiž pohovor v místních novinách, hahaha. 

Jen chci ještě říct, že mi po několika dnech začalo pomalu připadat, že by ten rok v Kanadě nemusel být tak debilní, jak jsem si před tím myslela. Došlo mi to tady: 

Protože příroda je tady fakt nádherná!